Jde uzdravit zranění z dětství a dospívání i bez psychoterapie? Ano
Uzdravení 1/2
Jde uzdravit zranění z dětství a dospívání i bez psychoterapie? Ano, ale i tak jsou na to potřeba dva. Pokud třeba vaši rodiče nebyli zrovna vyladění, milující, upřímní a vůbec bezpeční lidé, pořád ještě taková může být vaše babička, váš partner nebo třeba i nejlepší kamarád. Právě přijetí, empatie, upřímnost a bezpečí jsou ty klíčové ingredience, které z každého vztahu dělají léčivý vztah.
Pokud se o psychologii zajímáte delší dobu, možná už jste narazili na koncept citové vazby od Johna Bowlbyho a Marie Ainsworth; někdy ho můžete potkat pod anglickým názvem attachment. Ve zkratce se dá říct, že když jsou děti maličké, zhruba v prvních dvou letech života, vytvářejí si silnou a jedinečnou vazbu k té osobě, která se o ně nejvíc stará. Nejčastěji tedy k mámě – nadále tak budeme pracovat s postavou mámy, samozřejmě ovšem může jít třeba o babičku nebo tátu, pokud dítě v tomto věku vychovávají. Kvalita této citové vazby ovlivňuje naše vztahy i naše sebepojetí do celého dalšího života.
Existuje několik typů citové vazby:
Pokud je máma aspoň zhruba dobrá, reaguje na naše potřeby (nejen ty tělesné jako hlad nebo zima, ale taky ty emoční, jako je třeba dotek a nošení), pokud se nám věnuje, je dostupná, utěšuje při pláči, opětuje úsměv, dělá s námi občas legraci a je předvídatelná, citová vazba je bezpečná. Dítě se pak snaží být mámě nablízku, vrací se k ní v případě nejistoty nebo nebezpečí, máma je pro ně základnou, odkud se dá vyrážet do světa a zase se vracet. A když je máma pryč, je neštěstí na střeše. Pokud máme štěstí na takový první hluboký vztah, s důvěrou a bez úzkosti pak vstupujeme do dalších vztahů v našem životě.
Pokud je máma odmítavá, zajistí třeba jen krmení a teplo, ale dítě nepochová, nehladí a na pláč nereaguje (třeba v duchu masáže socialistických doporučení, podle kterých bylo hlavní dítě „nerozmazlit“), dítě se naučí vyhýbat a nedůvěřovat prvně mámě a pak obecně lidem – je to lepší než se pořád znovu a znovu nechávat zranit odmítnutím. Vytvoří si vyhýbavou citovou vazbu. Tito lidé se bojí být ve vztazích zranitelní, nechat se poznat, začít někomu věřit, někdy působí chladně.
Nekonzistentní máma, která totéž chování jednou přejde mlčením a podruhé za ně dítěti strašně vynadá, občas reaguje a občas ne, spoluutváří u svého dítěte úzkostně ambivalentní citovou vazbu. V dospělosti takoví lidé často zažívají strašný strach, že o partnera přijdou, touží se přiblížit a současně se toho bojí. Nejobtížnější pro život je dezorganizovaná citová vazba. Tu si utváří děti rodičů, kteří byli zdrojem ohrožení – třeba děti týrané nebo zneužívané.
Důležité je, že podle nových poznatků z pole neuropsychoterapie kvalita citové vazby doslova ovlivňuje to, jakým způsobem si malé batole postaví a zorganizuje mozek. Někteří neurovědci dokonce říkají: Mozek je párový orgán. Citová vazba neboli attachment nastavuje naše emoce, motivace i paměťové procesy pro celý zbytek života. A také náš náhled na sebe. Mysl malého dítěte není ještě natolik rozvinutá, aby si dítě dokázalo říct, že rodič chybuje, že selhává ve své roli. A tak si řekne třeba:
-
Něco je se mnou špatně.
-
Nikdo mě nemůže mít rád jen tak. Musím si lásku zasloužit.
-
Je mě moc. Starat se o mě lidi vysiluje.
-
Nejsem dost dobrá, dost dobrý tak, jak jsem.
Abychom každou úzkost a ztrátu sebevědomí neházeli jen na rodiče: Samozřejmě je důležité připomenout, že ke zranění, které nás připraví o důvěru k lidem nebo k sobě samým, můžeme přijít i v podstatně pozdějším věku a naši rodiče v tom mohou být nevinně.
Je možné mít vřelé vztahy doma, fajn dospělé kolem sebe, a zažít šikanu ve škole. Nebo neodhadnout dobře volbu partnera a zvolit si někoho, kdo se na první pohled jeví skvěle, nakonec se z něj ale vyklube psychopat a naše nastavení považovat vztahy za příjemné a bezpečné po čase rozmlátí na prach. První vztah s hlavní pečující osobou nicméně nastavuje, s jakým základem se vydáme do života. A současně je někdy smutná realita, že jací byli naši rodiče, takové si hledáme partnery.
Nela G. Wurmová,Psychologie cz
